Něco málo o našem společenství

Jsme společenství mladých lidí z Jilemnicka, kteří chtějí využít dobře část svého času společně a nechtějí zkazit žádnou legraci.

Co nás všechny spojuje je Víra v Boha nebo její hledání. Ta je též důvodem, proč se vlastně scházíme. Jak nám Pán Ježíš v bibli jasně říká, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich … no a kde je on, tam je přece i legrace. Naše setkání, obvykle v intervalu čtrnácti dní, je vždy originální a o to lákavější. Když dá každý něco ze svého pohodlí a trochu se přičiní, stojí to opravdu za to a dějí se velké věci!

Naše společenství nevzniklo ani nefunguje jen tak náhodou …

… před mnoha a mnoha lety, kdy křesťané ještě neměli na růžích ustláno, se mnozí zabývali myšlenkou, jak dát dohromady mládež na Jilemnicku. Někteří se rozhodli pro to i něco udělat a začali se modlit. I Pán Bůh dal a poslal sem odvážnou Toničku Hofmanovou, která se začala hodně modlit a pracovat a zasvětila svůj život mládeži. Jaké by to ale bylo společenství bez pořádného otce (píše se rok 1978), a tak Pán Bůh zas dal a … poslal do Příchovic otce Mirka Šimáčka, který nelenoval a i v zimě jezdil za svou mládeží. Přes všechny těžkosti horského počasí futeře, závěje i jiné nepřízně vždy s radostí vyprávěl o Kristu …

… a mládež s napětím poslouchala a uvědomovala si tu krásu evangelia a přítomnost Ježíše v kruhu kamarádů. Dokázala překonat i kilometry stoupání ve sněhu a zimě při šplhání na Zákoutí či Křižlic, kde se v malebných chaloupkách občas tato setkání konala. Naučila se rychle, že chce-li něco pěkného mít, musí za to něco dát. Mnoho se jich rozhodlo jít cele za Kristem, a tak učinili …

… parta (spolčo) se ale začala pomalu zeštíhlovat, jak se postupně rozcházeli do svých domovů a seminářů, že "přestala" fungovat a na podzim 2000 jsme se již nescházeli, avšak stále bylo dost těch kteří se modlili.

Jeden zimní víkend sešlo se nás pouze pět opět po mnoha letech v Příchovcích u otce Vládi. Znovu jsme zasvětili naše spolčo Panně Marii tentokráte modlitbou v Příchovickém kostele a Pán Bůh zas dal …

… dostali jsme nápady, sílu a pomoc vždy v pravý čas, a nebylo nás pět, ale deset, po roce skoro dvacet a další rok skoro třicet a teď díky pomoci a podpoře mnohých lidí, kněží, našich "starších", hlavně kněží Vládi, Vítka, Zdendy z "bývalé party", kteří pomůžou, i když skoro nemůžou, (přece jen mají dost práce a starostí s mládeží ve svých vikariátech) se zrodila další generace.

Snažíme se pokračovat v započaté tradici, scházíme se nejen na pravidelných setkáních, ale jezdíme i na výlety, plesy a poutě. Ze Žďáru n. S. či diecézek už možná někteří znáte i našeho nového maskota kocoura Vavřinečka.

Není to však vše jen pro zábavu naší, ale snažíme se spřátelit a poznat kamarády i z jiných farností v okolí, takže je občas pozveme k nám do Jilemnice (loni nás jednou na faře bylo sedmdesát) nebo je jedeme navštívit. Někdy máme zajímavé přednášky pořádané nejen pro nás. Vyvrcholením celé naší činnosti je tradiční táborák u Lukšů v Peřimově k závěru školního roku pro celou farnost. Pro zpestření a pobavení nejen starších farníků vydáváme i časopisek Vavřineček. Jednou měsíčně se snažíme obohatit liturgii rytmickou mší a v zimě jsme připravili ples (pokračování Vavřineckého bálu v Lánově), na kterém se sešlo skoro dvě stě lidí a těšíme se už na další.

To není zdaleka všechno, dá-li Pán Bůh, tak na letnice budou mít Ti mladší biřmování prvně v našem kostele sv. Vavřince.

A bylo - L.P. 2005 - 18. června.

Ať se vám vše s pomocí Boží daří přeje spolčo Vavřineček.

V průběhu let jsme se zúčastnili několika společných akcí, jako jsou Světové dny mládeže v Kolíně nad Rýnem (2005), v Sydney (2008, pouze někteří), v Madridu (2011) nebo Celostátní setkání mládeže v Táboře ? Klokotách (2007), ve Žďáru nad Sázavou (2012). Na těchto setkáních nás zaujaly různé workshopy, svědectví různých věřících a přednášky, které pro nás byly připraveny. Přestože bylo na setkáních velmi mnoho mladých lidí, tedy dost rušno, bylo zde místo pro ztišení a naslouchání např. při adoraci v kostele, večerní vigilii, nebo křížové cestě. Programy byly opravdu pěkné, různorodé a bohaté. Bylo za tím velké úsilí přípravných týmů, které se staraly o všechno, co bylo třeba. Dokonce se v nich objevilo několik bývalých i současných spolčáků.

Do našich pamětí se také zcela určitě zapsaly prázdninové puťáky, které se konaly od roku 2000 od roku 2010 pod vedením pana faráře Josefa Mazury. Na těchto putováních jsme se mohli podívat do Orlických hor a Jeseníků, na Šumavu, na téměř celou Moravu, do Tater a východního Slovenska, na Jadran, do Francie, do Alp, do Říma, do Medžugorje, na jih Itálii a do Španělska. Některých puťáků se zúčastnilo dokonce 2 plné autobusy, jeden zaplněný spolčáky z Jilemnicka a ten druhý z mladých věřící z okolí Proseče a Skutče. Za dobrou organizaci, plný program, ochotu a starost o nás patří panu faráři Josefu Mazurovi veliké díky. A nejen za to. Nemalé díky patří i Jendovi Lukešovi, který byl pravá ruka panu faráře.

Dalšími stmelujícími akcemi byly dnes již tradiční srpnové mariánské poutě pořádané Matějem Krausem. Na těchto poutích byl dostatek času na popovídání s přáteli ze spolča, seznámení s novými lidmi, ale také na duchovní obohacení v době prázdnin.

V roce 2006 se poprvé sešlo Spolčo mladších ? tzv. Spolčínko. Jeho organizování se ujali Maruška Válková a Lucka Holcová. Vyprávěli o svých začátcích ve spolču, o jejich cestě k Bohu. Stala se z toho tradice a z původního počtu 9 lidí se průběhem času vytvořila skupinka až 25 lidí. O prázdninách se také trávil jeden týden v malebné chaloupce v Křížlicích. Užili jsme si mnoho zábavy, hráli jsme hodně zajímavých her a nechyběla ani stezka odvahy a nemůže zapomenout na společnou mši s příjemnými kněžími z našeho vikariátu. Mnoho z členů Spolčínka se postupně zapracovávalo a setkávalo v ?normálním? spolču.

Dalším zlomovým okamžikem se pro nás stal rok 2012. Jelikož mnozí ze členů našeho společenství se začali vdávat, ženit a zakládat rodiny, rozhodly se, že je na čase, aby vzniklo tzv. spolčo rodin, nebo chcete-li manželské spolčo. Poprvé se sešly v září a od té doby se schází jednou za měsíc se u někoho doma a povídají si o běžných starostech i radostech života v manželství. Je úžasné, že pokračují v další životní fázi s lidmi, které znají již mnoho let a kteří jsou jejich opravdovými přáteli. Na konci tohoto roce se také etablovala většina členů Spolčínka do ?normálního? spolča, a proto byla činnost Spolčínka ukončena.

Po tučných letech z hlediska počtu spolčáků nastal v následujících letech útlum. Scházeli jsme se stále, ale v čím dál menším počtu nepřesahujícím číslici 10. Na jednom spolču se nás sešlo pouze 5. Dokonce jsme snížily intervaly mezi našimi setkáními. Někdy jsme se neviděli třeba 2 měsíce. Modlili jsme se a věřili jsme, že Kristus má s naším společenstvím i další úmysly.

Naše prosby byly vyslyšeny a v roce 2015 se situace začala zlepšovat, na setkání spolča začalo přibývat lidí, setkání probíhala jednou za měsíc. Velké oporou se nám stal bohoslovec Jenda Lukeš, který pokud mohl, přijel ze semináře a pomáhal nám s pořádáním spolča. Na vánočním spolču a silvestru se již sešli v počtu kolem 20 lidí.

Stále se částečně podílíme na pořádání tradičního peřimovského táboráku, velký dík v této oblasti si zaslouží především Jenda Lukeš a rodina Válkových, na jejichž pozemcích se táborák pořádá. Jsme také velmi rádi, že se náš Společenský večer Vavřineček stal tradicí, ve které chceme pokračovat. Obrovskou zásluhu na pořádání této akce mají Hornigovi a Válkovi.