Koncert podruhé: "Očima Šimona Krause" |
 |
• více fotografií • |
Jako snad všichni zpívající či hrající spolčáci či spolčačky, nemohl jsem se už také já dočkat příjezdu železničního veřejného vnitrostátního pravidelného osobního spoje odjíždějícího z jilemnického vlakového nádraží pátek co pátek přesně deset minut před čtvrtou hodinou odpolední. Tušíte-li, že tato dieselová mašinka vezla 15. září veselou partu mladých lidí, které spojuje snaha následovat odkaz Pána Ježíše Krista, tedy lidí snažících se nežít jen pro sebe – pak zajisté tušíte správně. A jak se tato skupinka blížící se k Dobrušce, sympatickému městečku pod Orlickými horami a cíli naší cesty, postupně rozrůstala, rostla v ní i dobrá nálada. V Dobrušce samotné nás pak čekalo vřelé přijetí místním nově se rodícím spolčem (světe div se, snad bez výjimky tam byly samé holky), po němž následovalo vzájemné seznamování a večerní prohlídka města, leč...jaksi se zavázanýma očima... :-) Pak jsme se roztřídili a odebrali na nocleh k fajnovým (odvážným? ... jak chcete ... :-) rodinám Stejskalovým a Poláčkovým ... nastal večer, nastalo jitro – den první ... :-)
V sobotu jsme se probudili do nad očekávání pěkného dne a po společné snídani na faře, jinak centu všeho dění, jsme celé dopoledne a pak i část odpoledne pilně zkoušeli repertoár potřebný na nedělní mši a na koncert. Mezi tím jsme se samozřejmě posilnili výborným obědem a dokonce jsme se odreagovali krátkou exkurzí po městě. A protože naše hlasivky pořád ještě neměli dost, vzali jsme míč a šli se vydovádět na nedaleké hřiště. Na večerním jilemnicko-dobrušském interspolču měl P. Emil, místní kaplan a jeden z našich hlavních hostitelů, kázání na téma "společenství" a Jenda Lukeš se s námi podělil o své zkušenosti s upřímnou důvěrou v Hospodina ... byl večer a bylo jitro – den druhý ... :-)
Při nedělní bohoslužbě jsme oslavovali Pána rytmickými písněmi a po potravě duchovní a generálce na koncert jsme se, v duchu biblického "nejen chlebem živ je člověk" posadili ke stolu plnému sekané s bramborovým salátem. Pomalu už nás začínala šimrat zdravá nervozita pomáhající k dobrému výkonu. Nastoupili jsme před zaplněný kostel a myslím, že jsme nebyli sami, kdo si to užíval. Pevně také věřím, že stejně velkou radost, jakou jsme se snažili předat těm, kdo se na nás přišli podívat, jsme udělali i tam nahoře...
Na závěr bych chtěl jménem celého Spolča moc poděkovat těm, kdo se snažili, aby vše dopadlo jak má. Chtěl bych poděkovat celé dobrušské farnosti, chtěl, chtěl, totiž chtěl bych ... no zkrátka tu už pět minut přemýšlím komu všemu poděkovat ...
... a tak za vás za všecky
spolčáci a spolčačky
Bohu díky vzdám,
všechny rád vás mám.
Domluvil jsem hau,
Dikydikyčau!!! |
Autor: Šimon Benecký, publikováno: 19. 09. 2006 |
|
