Táborák v Peřimově přilákal přes 130 lidí |
 |
• více fotografií • |
Nedávno jsem se dočetla, že žádný článek by neměl začínat informací kdy a kde se co stalo. Jednoduše proto, že to každý ví, a tak na tom není nic zajímavého. Jenže táborák v Peřimově - to je zajímavost sama o sobě - minimálně proto, že o ní slýchávám každý rok. Letos jsem se proto rozhodla absolvovat ho na vlastní kůži (čímž nemyslím oheň jako takový,... ale spíš tu akci).
Po obstarání nezbytností , například buřtů, z nichž jeden dokonce nesl vyřezané mé iniciály, jsme se v celkovém počtu pěti kusů vydali na dlouhou cestu Jilemnice - Peřimov. Bylo asi devatenáct hodin, čtyřicet minut a dvacet dva vteřin místního času.
Místo, kde se měl v nejbližší době rozhořet táborák, bylo k nepřehlédnutí. Kromě aut zde parkovalo také několik kol a hlavně množství lidí všech generací, kteří se navzájem vítali a zdravili. Trochu jsem si v tu chvíli připadala jako Alenka v říši divů. V lepším případě jsem věděla, jak se dotyčný(á) jmenuje, odkud ho (ji) znám a on(a) vlastnil(a) zhruba stejné informace o mně. V horším jsem se dozvěděla, že bych toho člověka znát měla, ale moje přesvědčivé "aha" by v tomto případě nenechalo nikoho na pochybách...
Po chvíli se již rozezněly kytary, neklamné znamení, že oficiální zahájení se blíží. Pomalu jsme se všichni sesedali na připravené lavice a připojili se svými hlasy ke kytarám. Poté následovalo přivítání a slavnostní zapálení ohně od zástupců jednotlivých společenství mládeže z okolí (Lomnice, Jablonec nad Jizerou, Jilemnice, Studenec). Vítr se nad námi smiloval, a tak se po většinu večera nikomu z přítomných nedostávalo kouřové inhalace (co si budeme povídat, my Pražáci jsme na takové škodlivé zplodiny opravdu citliví...).
Pak již mezi nás zavítali dva starci, z nichž se vyklubal Jenda a Péťa Lukešovi. Jejich divadelní představení o dvou hercích a jednom dějství rozesmálo všechny okolo.
Důležitým bodem programu bylo představení se všech přítomných. A tak jsme se o všech dozvěděli takové intimní informace typu "jak se jmenuji", "odkud jsem", "co právě dělám" (sedím:-) a podobně. Osobně mě potěšilo velké množství mých soukmenovců "pomaturantů". Celkový počet příchozích se vyšplhal nad 130 osob.
Slunce začalo pomalu zapadat a společný čas příjemně plynul se scénkami, básnickými počiny, společnými písněmi, z nichž některé testovaly jak naši paměť, tak fyzičku. Došlo i na oblíbenou "pohybovku" otec Abrahám, kde mají lidé všech věkových kategorií možnost vyřádit se jako malé děti. Dozvěděli jsme se jak to (ne)vypadá na spolču v Rokytnici a velký ohlas také sklidila scénka spolčínka.
Duchovní slovo pro nás měl připravené P. Pavel Ajchler, který pěkně pohovořil o tom, že důležitější než podtrhané citáty v Bibli je Boží slovo uvedené do života.
Přesně v dobu, kdy se tak stát mělo, nastala "komerční pauza". Neboli nasycení hladových, neboli komunikační chvilka. Večer postupoval a s přibývající tmou stále více dominoval hořící oheň. Připomnělo mi to symboliku Krista stojícího mezi námi, jehož přítomnost přináší světlo a teplo do našeho života. I tehdy, když se stmívá.
Krátce před jedenáctou hodinou večerní se komerční pauza ukončila písní, po níž jsme usedli ke společné modlitbě.
Než poslaná svíčka doputovala zpět k Jendovi, bylo řečeno mnoho proseb, díků a chval. Je krásné vidět, že právě díky rozdílným povahám, úhlům pohledu, rozdílnému věku se tvoří prosby a díky, které pak dohromady skládají nádhernou mozaiku prožívané víry.
Po pozdravu, který posílal opět Jenda - ale tentokrát Jenda Barborka, čerstvý jáhen, se někteří pomalu začali loučit.
Mé díky patří všem, kdo stáli a jistě každoročně stojí za přípravami, které mnohdy nejsou vidět. Má vděčnost směřuje ke každému, kdo přišel. Protože každá kapka tvoří moře. A pokud mám shrnout svůj dojem nového účastníka do jedné věty, tak mohu jen říct: Octla jsem se v prostředí jedné velké rodiny. |
Autor: Veronika z Unhoště, publikováno: 03. 08. 2006 |
|
