Pouť do Číhoště 12. - 17. srpna 2014 |
 | |
|
Wambierzyce 2008 ->>>>> Číhošť 2014. Až se mi to nechce věřit, že jsem těch dlouhých 6 let vydržel bez spolčácké pouti! To se ví, že jsem hned večer po zkoušce z patologie zakliknul na facebooku "Zúčastním se":-)
Tolik mi chyběly ty dlouhé dni, kdy jedinou starostí je nekobrtnout, dni, v nichž člověk myslí jenom proto, že myslet nemusí:-) A hlavně přátelé, se kterými je člověk tak rád a konečně s nimi zase bude - a hned celý týden!
Naše putování začalo v úterý 12. srpna a do neděle jsme museli urazit přes 130 km. Já sice trochu podcenil rychlost odpařování vlhkosti z večer před tím vypraného oblečení, a tak jsem ještě ráno dosušoval výstroj fénem, ale jinak šlo všechno a všichni už od začátku podle plánu. V semilském kostele odsloužil P. Vítek Jůza naši první poutní mši a pak už jsme v počtu 14 vyrazili snad tím nejprudším kopcem k Jičínu - cíli prvního dne. Byla to cesta přes hory a doly, vyšli jsme až na poutí místo Tábor a pak už jsme se kulili do kraje občerstvováni rozmanitými ovocnými plody s jádry uvnitř a Matějovými historickými exkurzy. A já už teď díky němu vím, že ovocné stromy podél cest nechávala vysazovat císařovna Marie Terezie, aby pochodujícím vojenským oddílům zpříjemnila cestu:-)
Z Jičína jsme druhý den vyrazili směr Vysoké Veselí. Pouhých 17 km nás zas tak neunavilo, a proto jsme si ten večer u P. Rouska a jáhna Jirky Jakoubka mohli posedět trochu déle i s Jirkou a Marcelkou Maťátkovými, kteří tam za námi dorazili. Ještě před tím jsme slavili krásnou mši s rytmikou, moc se mi to líbilo!
Ráno jsme pak vyrazili do Chlumce nad Cidlinou. Motivace byla veliká - nejenže nám skvělý místní farář P. Pavel Seidl slíbil večeři, ale navíc jsme věděli, že se opět setkáme s Klárkou Gazdovou, která nás po prvním dni musela opustit, ale nakonec ještě před námi dorazila vlakem do Chlumce, zakázala panu faráři kupovat k večeři párky a místo nich jsme nakonec jedli výborná biokuřata, která navíc (jak mě Klárka ubezpečila) jsou pro moji krevní skupinu pozitivní potravinou!:-)
Na další den byla plánovaná nejdelší štace - do Sedlce u Kutné Hory. S pomocí Vítkových hlášek a Jendových vtípků jsme se statečně potýkali s všemožnými nástrahami nejnáročnějšího a snad i nejzrádnějšího úseku cesty. Díky neutuchající touze slavit mši v Sedlcké katedrále a s nejmodernějším navigačním systémem značky LUME-EMIL Double Control jsme byli již co by kamenem dohodil blízko cíli naší cesty. Tu však morálku zdeptaného mužstva definitivně zlomila obava z temných mračen, jež se s jiskřením blesků a dunícím vichrem mezi nás a sedlckou faru postavila. A tu my malověrní jsme se postavili proti našim důstojníkům (Matějovi, Vítkovi a Pavlovi) a posledních pár kilometrů jsme se nechali odvést linkovým autobusem. Hospodin však ochránil své věrné a kluci za námi na faru dorazili asi o hodinu později a ani nit jim nebyla namočena:-)
Páteční večer se k nám připojili i Péťa s Luckou Lukešovi a Martin a Ivanka Hylmarovi, aby si vychutnali sobotní promočenou cestu do Vlkanče:-) Naštěstí pršet včas přestalo, a když jsme přišli k vlkanečskému kostelu, už jsme byli zase suší. Spali jsme tentokrát ne na faře, ale v domě místního starosty Standy Pavlase, jehož žena a vnučka nám připravily úplné hody. Mňam!
Poslední den jsme došli do Číhoště, vesničky přesně uprostřed republiky. Stojí tu roztomilý maličký kostelík, kde před více jak šedesáti lety působil P. Josef Toufar, poctivý a pracovitý kněz, kterého umučili komunisti. Snad i na jeho přímluvu jsme dorazili do cíle naší pouti ve zdraví, vyprosili pro sebe a pro svět požehnání, vytvořili nová přátelství a utužili stará. Byla to nejdelší ze všech spolčáckých pěších poutí, ale stejně mi to přišlo krátké a rychle to uteklo. Inu, jako každá dobrá akce s fajn lidmi. Proto díky Vám všem, co jste šli, díky organizátorovi Matějovi, všem našim hostitelům! Díky Panně Marii a s ní a s Vámi, dá-li Pán, příští rok zase!;-) |
Autor: Šimon Kraus, publikováno: 26. 10. 2014 |
|
