Litanie mají velkou teologickou hloubku |
 | |
|
Loretánské litanie
K měsíci květnu neodmyslitelně patří v našich kostelích májové pobožnosti, a k nim zase modlitba loretánských litanií. Byla by škoda, kdybychom se při jejich modlení nechali pouze unést krásnou atmosférou. Litanie jsou totiž velice propracovanou formou modlitby a mají velkou teologickou hloubku.
Vznik a vývoj
Slovem litanie se původně označovala úpěnlivá prosebná píseň, postupně pak se tímto výrazem začal označovat specifický způsob modlitby, při níž se střídal text předříkajícího s odpovědí společenství. Krásný příklad takové modlitby se nám zachoval v žalmu 135 (136), tzv. velikonočním hymnu, kde na jednotlivé výpovědi připomínající, co Bůh vykonal pro svůj lid, následuje odpověď "vždyť jeho láska trvá navěky". Už v období raného křesťanství se formou litanií při procesí přednášely Bohu prosby lidu, později byly spojeny s vzýváním svatých přímluvců. Z úvodních proseb k Panně Marii se pak začaly osamostatňovat nejrůznější litanie k Matce Boží. Během času se invokace množily, mnohé z nich byly teologicky sporné a zavádějící. Proto schválil papež na poč. 17. stol. jen jednu formu mariánských litanií, užívanou na poutním místě v Loretu. Bez povolení se neměly ani tyto litanie rozšiřovat o další tituly Marie, takže do dnešní doby k nim přibylo jen pět nových. Celkem je v těchto tzv. loretánských litaniích 49 titulů, vesměs vycházejících z Písma a jazyka církevních Otců. Abychom mohli plně využít možností, jež v sobě litanie jako modlitba skrývají, bude třeba trochu se zamyslet nad původním i odvozeným významem litanií.
Úpěnlivá prosebná píseň
Tedy litanie jako úpěnlivá prosebná píseň jsou vším jiným než sladkým ukolébáváním k spánku. Vědomí vlastního ohrožení, nejistoty, zmatku, hrůzy vede člověka k opravdovému a horlivému obrácení k Bohu. Jednotlivá opakovaná zvolání jsou voláním o pomoc, a zároveň je v nich velká důvěra. Opakovaná modlitba, ustavičné vzývání je oním neustálým tlučením na dveře. Neustanu, nemohu ustat, protože všechna má pomoc je u Tebe a Ty mi ji můžeš a chceš dát. Prosebný tón litanií vyjadřuje, že jsem si vědom toho, že nemám nárok na vyslyšení, že je mohu dostat jen jako nezasloužený dar. Litanie jsou určeny především ke zpěvu. Zpívám-li, modlím se dvakrát. Modlitbě se tím dodává závažnosti, navíc se vyděluje z proudu běžné řeči a směřuje k posvátnu. Při zpěvu musím sladit své dýchání se vzýváním Boha, prosbami k matce Boží a všem svatým. Modlitba tak opravdu přirozeně naplňuje mé nitro a stejně tak samozřejmě směřuje vzhůru. Opravdu vše, i mé tělo, můj dech, to, co mě udržuje při životě, je propojeno s věcmi Božími. Tak jako dýchám, tak jako tluče mé srdce, tak se i modlím. Obojí je nezbytně nutné pro můj život.
Modlitba společenství
Litanie jako modlitba společenství, Boží obce, také skvěle vyjadřují naši jednotu v Bohu. Při vší své krásné rozmanitosti jsme jedním Božím lidem, nesjednocuje nás jakási ideologie, rovnostářství, společný zájem, ale náš společný Otec. Prosíme-li společně, uvědomujeme si také svou osobní zodpovědnost za bratry a sestry, jednotlivé prosby nás spojují v Duchu svatém i s církví vítěznou, se všemi nebešťany. To, že při litaniích je jeden, kdo předříkává, a ostatní, kteří odpovídají, může také symbolicky vyjadřovat, že všechny naše prosby směřují k Otci v Duchu svatém skrze jediného prostředníka - Ježíše Krista. Pravidelné střídání naslouchání a odpovědi nás také vede k tomu, abychom slyšené nechali pronikat až do srdce a připojenou prosbou potvrdili. Přesný rytmus litanií nám nedovolí příliš odbíhat, příliš se ztrácet v individuálním výkladu, spíš se vzájemně sjednocujeme v základech naší víry, naší naděje, naší lásky jako celé společenství. Abychom takto mohli modlitbu litanií prožívat, je dobré v osobním či společném rozjímání mimo modlitbu se nad jednotlivými invokacemi zamyslet. Z výše uvedených důvodů se v litaniích objevují takové tituly, které odrážejí podstatné rysy skutečnosti, ke kterým se mohou přihlásit všichni věřící, nikoli subjektivní citové nápady.
Střípky pravdy
Litanie mají, kromě litanií ke všem svatým, společný ještě jeden důležitý rys. Ústřední tajemství, osoba, jméno je v nich pojmenováváno pokaždé z jiného úhlu. V jedné skutečnosti objevujeme pokaždé jiný význačný rys. Jakoby se tím vyjadřovala neuchopitelnost, nesmírná šíře a hloubka těch nejsvětějších skutečností, k nimž se vždy můžeme jen přibližovat, pokaždé v nich objevit, prožít něco nového, a přece stále cítit, jak nekonečně mnoho se tam ještě skrývá. Tak se přece po celý tento život nejasně a tápavě přibližujeme k alespoň částečnému pochopení Boha. Čím víc jej poznáváme, tím více si uvědomujeme jeho nekonečnou a nevyzpytatelnou hloubku. Občas jasně, jakoby v záblesku nahlédneme díleček z tajemství Boha - a takové poznání vždy natrvalo ovlivní náš život. Často je to úplně "banální" výpověď, kterou jsme slýchali a používali denně - a najednou ji chápeme, dotýkáme se jí. Litanie se skládají vlastně z takovýchto střípků nazřené pravdy. Celá pravda je obsažena v úvodním titulu - v loretánských litaniích je to jméno Maria -, a pak jako bychom se nemohli nasytit tím, jaké bohatství a úžasnou hloubku v sobě toto prosté jméno chová. Oslovení jménem je navázáním kontaktu, osobního vztahu, oslovuji-li druhého, něco po něm chci, na něco ho chci upozornit, o něco se s ním chci podělit. Jediné, co mohu říci Marii, nazřu-li její krásu a hloubku, je právě ono "oroduj za nás", vypros nám zásluhy Ježíše Krista, které si pro svou hříšnost nezasloužíme.
Ze stínu světa do světla Božího
V roztržitosti našich životů, spěchu a lhostejnosti si musíme v modlitbě znovu a znovu uvědomovat, že jsme v Boží přítomnosti, že Bůh je nám blíž, než jsme my sami sobě. Opakované vzývání jména je v pohanských náboženstvích spojeno s vyvoláváním božstva, svoláváním posvátna do našeho času a prostoru. Hospodina samozřejmě nemohu jakoukoli magií "přivolat", On je ten, který je, já jsem ten, který existuje jen z jeho vůle. Ale psychika všech lidí je podobná, podobná je i přirozená touha po Bohu. Proto i pro nás má litanické vzývání Krista, Ducha svatého, Matky Boží ... cosi z onoho charakteru vyvolávání - ze svých nereálných myšlenek, zbytečných starostí, ulpívání v minulém se znovu a znovu musím vracet k realitě Boží. Oslovuji-li tedy např. Pannu Marii pokaždé různými tituly, uvědomuji si, jak moc a skutečně a blízko JE. Ne Ji vyvolávám, ale vlastně sebe z mlhy a stínů svých falešných představ. V Ní se vracím ke skutečnosti - k Bohu.
Struktura loretánské litanie
Jednotlivé tituly se dají rozdělit do tří skupin (při zpěvu litanií se jednotlivé části odlišují nápěvem). Nejprve vzýváme Marii jako Matku Boží a neporušenou Pannu. Chválíme tedy Boha za veliké věci, které s Marií učinil. Základem veškerého uctívání Mariina je právě její mateřství. S ním souvisí i její vyvolení k tomuto poslání neporušenost, uchránění všeho hříchu, včetně dědičného. V Marii se spojilo to, co bylo pro člověka nemožné - požehnaný stav mateřství s úplným uchráněním čistoty pro Boha. Jako z moci Ducha svatého počala Krista, dala mu život, tak se z Ní v témže Duchu rodí každý pokřtěný, tak jako porodila Krista, dává život i jeho mystickému tělu - církvi.
Druhá část titulů je potom oslavou Mariiny dokonalosti, chválou Marie jako koruny stvoření, krásné právě svou lidskostí, plně prozářenou Božím světlem. Slavíme Marii jako zázračné dílo Nejvyššího. V Ní dostoupily vrcholu všechny známky vyvoleného lidu, v ní se koncentruje vše, co se Hospodinu v jeho lidu zalíbilo. Dlouhým čekáním a důvěrou v příslib se jádro vyvoleného lidu postupně zužovalo a zároveň pročišťovalo a rozvíjelo k dokonalosti, nakonec se vyvolení přenáší na malou hrstku, "zbytek" navrátilců ze zajetí, na sklonku Staré smlouvy se pak ono vyvolení soustřeďuje v Marii, aby se z ní mohlo rozlít v míře vrchovaté na všechny národy. Proto jsou Marii dávány tituly, které ve Starém zákoně přímo symbolizují ono vyvolení - věž, archa, trůn moudrosti, stánek vyvolený... Dokonalost vyvolení je darem pro všechny; pro celý svět, neznající dosud Hospodina jménem, je tak Maria hvězdou, útočištěm, útěchou...
Třetí skupina titulů se pak soustřeďuje kolem Mariina oslavení, které je pro nás zdrojem obrovské naděje a radosti - Maria, vždy jen a jen "pouhý" člověk, byla milostí Boží uvedena do slávy, a přimlouvá se za nás, kteří ještě putujeme. Je ustanovena Královnou nade vším stvořením, protože je Matkou Krále. Kristus kraluje na základě své božské přirozenosti, Maria na základě milosti. Je tedy i Královnou andělů, protože je matkou toho, který "když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?" (Žid 1, 3-5) A tak "Maria udílí v nebi rozkazy andělům a svatým.
... Taková je vůle Boha, který povyšuje i ponížené, aby se nebe, země i peklo musely, dobrovolně nebo nedobrovolně, sklánět před rozkazy pokorné Panny Marie. Bůh Ji učinil Královnou nebe i země, velitelkou svých vojsk, správkyní svých pokladů, rozdavatelkou svých milostí, vykonavatelkou svých velkých divů, obnovitelkou lidského pokolení, prostřednicí lidí, ničitelkou Božích nepřátel a věrnou společnicí ve svých velikých činech a vítězstvích." (sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu)
Závěrečné tituly byly k litaniím připojeny později - po vyhlášení příslušných dogmat to byla "Královna počatá bez poskvrny hříchu dědičného" a "Královna na nebe vzatá", za první světové války byla připojena úpěnlivá prosba ke "Královně míru". Lev XIII. Zavedl "Královnu posvátného růžence", protože tato modlitba je nejjistějším spojením s Marií, což bylo jí samotnou potvrzeno při mnoha zjeveních této doby, z těch uznávaných celou církví zejména v Lurdech, La Salettě a Fatimě.
Prodléváme-li s důvěrou u Matky Boží, jsme nejblíže Kristu. Vždyť na něj Maria ukazuje, od něj má veškerou moc, jím je tolik krásná. Jeho početím shlédl Bůh na svou nepatrnou služebnici. Maria nás vede ke Kristu, k "beránkovi, který snímá hříchy světa", jak vyznáváme v závěru litanií. Spojíme-li své prosby, touhy, trápení a bolesti s Marií, Bůh je jistě obrátí v trvalou radost (srv. závěrečná modlitba k litaniím), tak jako utrpení bolestné Matky. A tuto radost nám už nikdo a nic nebude moci vzít. "Vesel se, nebes Královno, neboť tvůj Syn vpravdě vstal... Raduj se z jeho vítězství a přimlouvej se za nás u něho."
Literatura: Špidlík, T.: Prameny světla, Refugium Velehrad - Roma 1995
http://www.krystal.op.cz/amen/1998/amen5-98/a3.htm |
Autor: Petr Beneš a Tomáš Špidlík, publikováno: 28. 04. 2011 |
|
