O prohlídce mříčenského kostela |
 | | Tyto chodbičky a schody byly najednou moc malé, aby se všichni vešli;).
|
Už od mládí jsem hodně cestoval. Po městech, vesnicích, samotách a kopcích. Kdykoliv jsem ale přišel ke kostelu, kostelíku či kapličce, měl jsem smůlu. Stavba byla totiž zavřená. Ptal jsem se proč a v duchu vzpomínal na slova některých mých kamarádů o tom, že kostel je stejně nejlepší v tichu, o samotě, když v něm není ani kněz ani Boží lid. Postupem času ale člověk zjišťoval, že když přijde do kostela, dokáže ho zaujmout samo místo, svou důstojností, svou atmosférou, takže nakonec vůbec neřeší, kdo kromě něj v kostele je. Ještě později jsem zavítal do kostela se svými přáteli, jen tak jsme se dokázali bavit, odpočívat, snad se i modlit nebo alespoň přemýšlet o Bohu. Přesto tato setkání dokázala být čistě neformální a dobrá nálada, která panovala uvnitř, dokázala přetrvat i venku. Ne minutu nebo deset minut, ale třeba celý den nebo dva. Člověk se tam podvědomě toužil vrátit a zažít něco podobného znovu. Na tom samém místě, třeba v pozměněné sestavě, ale prostě podobně.
Bylo pro mě proto zajímavým setkáním, když jsem navštívil na pozvání Jendy Lukeše exkluzivní prohlídku mříčenského kostela. Potkal jsem tam nejednu známou tvář, a přesto trochu jinak, než bych ji potkal třeba v hospodě u piva. Najednou to bylo o něco vážnější, podpořené úctou k místu, kde se nacházím a lidem, kteří se zde schází. Ale přesto ne méně veselé či méně přátelské. Mnohdy naopak.
Dozvěděl jsem se spoustu věcí, které jsem snad kdysi spatřil, ale tady jsem je viděl na jednom místě, v jednu chvíli a názorně. Všechno, co ke kostelu patří, tedy nejen presbytář, ale i varhany; nejen lavice, ale i kazatelnu; nejen zavřenou skříň, ale i slavnostní roucha užívaná při významných obřadech. Ale především: Neviděl jsem jenom holé stěny kostela, ale v hluboké úctě radující se lidi.
Už od mládí jsem hodně cestoval a v minulém roce jsem se vydal na cestu, kterou jsem došel až ke křtu. Při počátečních nejistotách mě velmi posilovaly právě takové akce a byl jsem mile překvapený tím, že se dokáží i v našem kraji najít lidé, kteří je pořádají. Nezbývá tedy než děkovat. Jednou se mě jeden dobrý kněz ptal, co si myslím, že je v kostele nejdůležitější. Odhádal jsem všechno možné, až nakonec zazněla jeho odpověď: Dveře. Při této vzpomínce mi nezbývá než přát si, aby dveře kostelů byly častěji otevřené právě takovým akcím, k jakým patřila exkluzivní prohlídka mříčenského kostela připravená kostelníkem Jendou Lukešem. |
Autor: Ondra Šír, publikováno: 22. 07. 2010 |
|
