Festival skupin MMRK ,Vavřineček,Víbůh, Andy & P.R.C. (sk), Stopdepress - 16. listopadu 2008 |
 | | Bylo to náročné se vejít na pódium;)
|
Nemálo obav s sebou onen nedělní koncert v kulturním domě nesl. Čas 16h:05m. Na pódium přichází neodolatelný mladík Peťa Lukeš a naplněnému sálu lidí, kde mnozí stojí podél zdí a otírají na své svetry omítku, či si sedají na cokoliv vyššího než podlaha, oznamuje ledovým klidem, že se koncert ruší! Neskutečný zmatek zachvacuje všechno živé. Každý se tak těšil. Dětské oči pláčí, mužské hlasy nespokojeně bručí, povídání utichá. Ano, přesně tak to bylo. Samotné organizátory však taková reakce natolik zaskakuje, že povolují a koncert se rozjíždí.
Víbůh a Vavřineček (V+V), neuvěřitelně objemné těleso se pouští na jeviště, na prkna, která znamenají svět a teď ten svět praská, z mezer mezi parketami se povznáší prach a nekončící davy zpěváků a hudebníků se sunou nahoru. Jendovi do mikrofonu docházejí slova, ale V+V stále není kompletní. Naplňování podia se zpomaluje, jak už není kam šlápnout. Spojení dvou kapel nabírá gigantických rozměrů a sál se o polovinu vyprázdnil. Poslední členové nakonec obsazují svůj prostor a produkce začíná. Vytahuji ze zadní kapsy zežmoulaný playlist a rozklepaná kolena už vůbec nevnímám. Teď tu hodinu budeme společně stát a zpívat. Jedeme. Jednotliví dirigenti si střídáme místo vpředu a zde se mi krásně odpočívá od tlačení se mezi mikrofony. Konečně ze mě padá ten stres, ten tlak okamžiku. Sám tu rozhodně nejsem. Vidím před sebou hromadu, velkou hromadu mladých lidí, kteří jsou nadšení pro tenhle okamžik. Každý z nich na svém čtverečním centimetru stojí a naplno přemýšlí o notách a o tom, jak asi vypadá. Jo, to v hledišti člověk sedí a hlavou mu běhá kdeco: Kolik tady asi stojí pivo? No ten se teda mračí. Nějak mi táhne na nohy! Tu včerejší okurku bych si teď dal, proč jen jsem ji včera vyhodil?
Na pódiu je situace jiná: Co teď dělám? A teď? A teď? A co dělám teď?
A teď tu stojím čelem přede všemi a smekám před tou hromadou odvahy svěřit mi další řadu těch „teď“ do rukou. Nepřemýšlím. Prostě to nějak jde samo. Všichni vědí, co mají dělat a tak není problém. To to jede. A pak zase odcházím za klukama. Pereme se o mikrofon, můžeme, protože pro málo místa jsme schováni za velkou reprobednou, holky se v romantické melodii chytají kolem ramen, v pánské společnosti tak činíme také, proč by ne a další „teď“ utíkají.
Užíváme si tu pohodovou atmosféru, lidé tleskají, nejspíš mají radost.
Piju, mám žízeň, Jenda vyměňuje klávesy za buben,
Denča a Anička si rychle a snadno zvykají na demoliční aranžmá,
Kiki představuje ve zvláštním stylu naši kapelu,
Věrka smaží nové melodie,
Martin smaží svá technokila,
na Klárku a Verču nevidím, ale určitě se hrozně smějou,
Káťu sice občas zahlédnu, ale pořád se mi schovává,
Magda si užívá „Haleluja, sláva“,
Honzík trhá struny na půjčené elektrice,
Katka valí na flétnu ty naše Kissáky,
Anežka oslňuje červenou kravatou
a Vavřineček oslňuje oranžovými dresy.
A tak večer pokračuje, až nakonec přichází závěrečný potlesk a my odcházíme z pódia.
Ví Bůh, jestli jsme publiku udělali radost,
ví Bůh, koho to tu víc bavilo.
Ví Bůh, že ho máme rádi,
ví Bůh, že žijeme rádi!
Víbůh!
Fanda Žák, jeden z dirigentů z litoměřické diecézní kapely Víbůh |
Autor: Fanda Žák, publikováno: 25. 11. 2008 |
|
