Společenství, suchý záchod, zábava, prázdniny, malebná vesnička,... |
 |
• více fotografií • |
Společenství, suchý záchod, zábava, prázdniny, malebná vesnička…to všechno jsou slova, která alespoň částečně charakterizují již téměř tradiční „spolčinkovské“ prázdniny v Křížlicích. Přestože je (podle Terky P.☺) poprvé všechno nejlepší, i letos jsme si užili spousta legrace a myslím si, že jsme se i trošku duchovně obohatili! Ale nepředbíhejme!
Vše začalo dávno před prázdninami, ještě v dobách, kdy jsme povinně okupovali školní lavice a těšili se na to, až naposledy (v tomto školním roce☺) uslyšíme drnkot školního zvonku. Již v té době se začalo plánovat, dohadovat a vymýšlet. Na posledním „spolčínku“ před prázdninami se už nemluvilo téměř o ničem jiném než o chystané akci v Křížlicích. A pak? Prázdniny byly tu! A zanedlouho i očekávaný přelom července a srpna! Tehdy se psalo pondělí 30. července a horská vesnička se začínala probouzet ze svého ročního spánku! Jak by taky ne, když do ní postupně opět dorazil houf hulákajících děcek, která jen sršela přemírou energie Ta však byla brzy zmírněna přesunem do nedalekého kostelíčka, kde jsme celý náš pobyt v Křížlicích svěřili pod ochranu naší nebeské Maminky skrze mši, kterou nám sloužil P. František Mráz. Ten s námi následně pokračoval i v programu na chaloupce.
Druhý den mě probudil hlasitý smích! Vzhledem k tomu, že jsem měla vstávat dříve než všichni ostatní, jsem si myslela, že můj mobil zklamal a já jsem zaspala. Ale ouha! Bylo ještě dávno před sedmou (budíček byl v osm) a naše milované duo Ondra&Ondra již pořádalo ranní bitku, při které vydávalo zvuky, za které by se nemuselo stydět ani stádo divokých prasat:-)! V tu chvíli jsme s Maruškou a Martinem jasně pochopili, že je nutné je přestat šetřit:-) Proto po snídani začala velkolepá zimní olympiáda! Ano, čtete správně- zimní! S čepicemi, šálami a rukavicemi jsme vyrazili ven, abychom si užili krásného letního dne. Na programu jsme měli lyžařský slalom, přenos sněhové kouličky, maxilyže, boby a vrcholem celé olympiády byl závod psích spřeženích. Jeden odvážlivec seděl na saních a další dva zastávali funkci tažných psů. Ovšem se vším všudy! Tedy i se štěkáním, pří čemž jsme se my, diváci, opravdu prohýbali smíchy:-) Tato činnost ale musela být brzy přerušena, protože kluci vymysleli novou disciplínu- let na sáňkách, který by se měl nacházet spíše na seznamu extrémních sportů než na programu setkání věřících děcek:-) Odpolední čas rychle uplynul a venku se již pomalu začínalo stmívat. To byl pro nás signál, že je na čase opustit vyhřátou světničku a vydat se ven na cestu dobrodružství. Na děti venku čekala hra, která ověřila jak jejich paměť, tak jejich odvahu. Největší odvahu jsem ale musela mít já. Promiňte mi, že to tak říkám, ale je to tak:-) Závěr této hry byl totiž na hřbitově, kde už jsem na děcka čekala já a….Maruška! Nebyla to ale obyčejná Maruška! Měla na sobě bílou masku a hábit. Z celého převleku ji lezly jenom oči a to byl pro mě kámen úrazu! Člověk by nikdy neřekl, jak jsou lidský oči hrůzostrašný, když je celý zbylý obličej zakryt strašidelnou bílou maskou! A když pak Maruška zapnula baterku, aby příchozí trošku postrašila, tak jsem málem prchala já a ne ty děcka:-)
Ve středu jsme měli naplánovaný výlet na štěpanický hrad. Moc jsme se všichni těšili na to, až si tam zahrajeme oblíbenou hru: „Dobývání vlajky“. Ale Boží plány na tento den byli nakonec úplně jiné než ty naše. Vyrazili jsem sice podle plánu, ale již po 2 kilometrech jsme narazili na vosí hnízdo. Jeho majitelky byly dosti rozladěné a tak nám jejich vyrušení přišlo hodně draho! Téměř každý si odtamtud odnesl alespoň jeden či dva štípance. Cesta však pokračovala… zanedlouho nás jedna domorodá paní poučila (také „mírně“ rozladěná) o tom, že po louce (alespoň té jejich) se chodit nesmí! Poté se vše vrátilo do zdánlivě klidných a plánovaných kolejí. Navštívili jsme kapličku v Horních Štěpanicích a pomodlili se modlitbu „Anděl Páně“. Těsně před hradem nám všem opět ztuhnul úsměv. Další vosy! Tyto byly ještě sadističtější než ty předchozí. Počet štípanců se u některých jedinců zvýšil na sedm nebo osm, takže jsme byli nuceni urychleně opustit hrad:-) Pod hradem jsme se posilnili obědem a vyrazili na cestu zpět. Tentokrát jinou cestou. Přestože vše proběhlo jinak než jsme chtěli, musím přiznat, že na tento výlet určitě nikdy nezapomenu:-) Večer jsme pak strávili u ohníčku a voňavých buřtíků.
Ve čtvrtek jsme děti vypustili do vesnice s víčky od zavařovacích sklenic. Na programu byla totiž hra: „Dědeček měnil, až vyměnil.“ Naši šikulové vyměnili víčko za opravdu zajímavé věci. Nefungující mobil, héliovou lampičku, dětské hračky, karty: „jak se stát kouzelníkem“ a pod. Odpoledne se na nás přijel podívat studenecký pan farář Paclík. To všichni přivítali s neočekávaným nadšením. Po dobu mše se pan farář těšil velkému obdivu a jeho slova i pohyby byly sledovány napjatějšími zraky než finále mistrovství světa ve fotbale:-) Však si to také zasloužil! Jeho kázání a hlavně záchvat smíchu při podávání přijímání jsou pro mě nezapomenutelným zážitkem:-) Po příchodu na chalupu se strhl nečekaný pokřik. Všichni se dožadovali toho, aby pan farář přijel druhý den znovu! Dokonce i Vojta D. prohlásil, že si klidně přivstane na sedmou, jen když bude zase mše s panem farářem Paclíkem!!! Bohužel to nevyšlo:-(
Večer jsme se pustili do hry, která v nás měla probudit ochotu pomoci druhým. Celou hru nás provázel „Osud“, jehož zásahy jsme se museli naučit snášet. Zkrátka jako ze života.
Páteční den byl nazván „Den na přání“ a tak jsme si zahráli vše od „městečka Palerma“ po „dobývání vlajky“. No a pak? Pak už se jen balilo a uklízelo!
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří nám s touto akcí JAKKOLI pomohli (tedy i tím, že se za nás modlili)! Dále pak rodičům za dobré buchtičky a nějakou tu zeleninku na přilepšenou:-) Ale mé díky zde hlavně patří našemu Pánu, který nás po celou dobu chránil a vedl. Bohu DÍKY!!! |
Autor: Lucy, publikováno: 23. 08. 2007 |
|
