SETKÁNÍ JIVRCH, 17.-18. 3. 2007 VE VRCHLABÍ |
 | To nás je, co? A to je jenom polovina:o)!
• více fotografií • |
JIVRCH
Proč takovej divnej název? Většině asi dojde, že se jedná o zkratku. Ale zkratka čeho? Někdo může navrhnout:“Jásavé I Vážné Rytmické Chvalozpěvy. Vždyť diecézko, které bude Vavřineček hudebně doprovázet je už za humny, tak se musí pilně cvičit a odstraňovat poslední falše.“ Dobrá myšlenka, ale těsně vedle. Jivrch je.. Tak já dám ještě nápovědu. Na tento víkend jsme byli pozvání P. Mariuszem do Vrchlabí. Už je to jasný? Super! JI-Jilemnice a VRCH jako Vrchlabí. (Tedy dvoudenní setkání mládeže z JIlemnicka a VRCHlabska).
Tato akce byla plánovaná už dlouho dopředu. Hlavní myšlenka přišla od otce Mariusze na silvestra. Vždyť Jilemnice a Vrchlabí jsou téměř sousední farnosti, tak by bylo škoda, kdyby žily úplně izolovaně a vůbec se neznaly. Slovo dalo slovo, nápad se s nápadem sešel, doladit poslední detaily… A může se vyrazit.
Sraz byl v sobotu 17. 3. v devět hodin na faře ve Vrchlabí. Když jsme zaparkovali naše autíčka, už nás očekávali s otevřenou náručí. Bylo to velmi vřelé přijetí. Ale protože se už zmíněné diecézko a koncert rychle blíží, tak jsme se na vyhřáté faře jen rozezpívali a hned se přesunuli do vychladlého kostela. Je to kostel svatého Vavřince, takže jsme se zde i přes studené ruce a nohy cítili jako doma. Úsměv naštěstí nikomu na rtech nezamrzl a tak nás pohled na ostatní vždy mohl zahřát u srdce. Samozřejmě přišly i slabší okamžiky, když se zrovna nedařilo. Naštěstí jsme se tím dokázali vždy prokousat a tak jsme prokousali až k obědu. Oběd byl dobrá příležitost rozmrznout, ale hlavně možnost poznat některé mladé z farnosti.
Po obědě jsme šli znovu zkoušet, tentokráte hlavně písničky na sobotní a nedělní mši svatou. Mše začínala už v 17 hodin. Kromě toho, že byla rytmická, měla ještě další neobyčejné prvky. Každý příchozí dostal papírek, na který mohl napsat nějaký svůj hřích a při úkonu kajícnosti ho mohl jít přibít na kříž. Bylo to velmi působivé. Ticho a do toho jen údery kladiva. Člověk si tak lépe uvědomil, jak každou špatností Krista zraňuje. Po zajímavém kázání na evangelium o marnotratném synu byly přímluvy. Při nich se přinášeli jednotlivé symboly (svíce, chléb, ukazatel a kříž) k obětnímu stolu. Při modlitbě Otče náš, jsme se všichni spojili kolem Ježíše v jeden kruh. Uvědomili jsme si, že jsme jedno společenství. Byl to dobrý začátek sobotního večera.
Po mši jsme se přesunuli na faru, kde pro nás měli připravenou večeři. Gulášovou polévku a párky. Každý se najedl dosyta a ještě jídlo zbylo. Pan farář to obědvá asi ještě dnesJ. Pak už začalo spolčo. Protože jsme chtěli, aby bylo fakt super a každý si z něho něco odnesl, svěřili jsme ho v modlitbě do Božích rukou. Desátek růžence, při kterém každý předříkávající zapálil od paškálu malou svíčku, byl určitě dobrou investicí pro hladký průběh večera.
Protože jsme se všichni neznali, tak jsme se na úvod představili. Aby to nebylo moc obyčejné, tak jsme se seřadili podle měsíce narození. Nejvíce zastoupen byl březen (asi osm lidí), ale byly i měsíce, ve kterých se narodila jen jedna osoba. Já jsem třeba samotařila v červenci.
Když už jsme se trochu znali, tak na řadu přišla scénka. Postupně na plac přicházeli „herci“, kteří představovali jednotlivé součástky auta. Ivča byla světla, Zdíša stěrače, Dominik motor…A Vítek byl brzdaJ. Všichni si uvědomili, že každá součástka je potřeba a bez ní by to nebylo to pravý ořechový. A tak je to i ve spolču. Každý má jiné dary. Každý umí něco jiného. Každý může něčím jiným druhé obohatit. Někdo má dar mluvit, jiný připravovat hry, někdo má hudební nadání a někdo třeba dokáže něco dobrého upéct.
Pak každý mohl říct své svědectví o tom, co mu spolčo dalo nebo i vzalo. Této možnosti překvapivě využila většina z nás, takže se to trochu protáhlo. Vždyť nás bylo celkem 43. Ale určitě to stálo za to. Každý má jiné zkušenosti a každý vidí výhody proč sem chodit v trochu něčem jiném. (Mezi nevýhody patří asi jen to, že spolčo a věci kolem zaberou dost času). Když už se s námi podělil o své zkušenosti i Váša, který uzavíral kolo, tak přišla na řadu hra. Tu si pro nás připravila Terka. Rozdělili jsme se do několika skupinek a museli jsme odpovídat na jednotlivé otázky tak, jak si myslíme, že odpoví ostatní skupinky. Někdy bylo docela náročné se mezi sebou dohodnout.
Protože už bylo hodně hodin, zamířili jsme do kaple. Zde pro nás měl Jenda připravené slovíčko, nad kterým jsme se mohli zamyslet: „Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám." (2 Kor 4,7) Vše jsme zakončili společnou modlitbou. Někteří pak šli spát a my ostatní jsme se ještě dívali na film.
Do nedělního dne nás probudil zvuk kytary. Díky za krásný budíček. To se pak vstává hned veseleji. Následovala společná snídaně a pak jsme už zamířili do kostela, abychom se stihli rozezpívat. Mše byla krásná a slavnostní. Bylo to takové vyvrcholení našeho setkání. Po mši jsme se už rozloučili a jeli předávat radostnou atmosféru do svých domovů.
Pane Bože díky Ti za toto setkání. Za všechny, s kterými jsem ho mohla tak krásně prožít a za všechny, kteří jakkoliv přispěli k hladkému průběhu. Hlavně ti děkuju za P. Mariusze a Jendu L., kteří na všem měli velký podíl. |
Autor: Maruška Lukešová, publikováno: 22. 03. 2007 |
|
